NaturAtlas.cz
 
Jedlé houbyPotenciálně nebezpečné houby

bedla zardělá (Leucoagaricus leucothites)

Období růstu:
Červenec - Listopad

Biotop a rozšíření:
Vyrůstá poměrně hojně, zejména na pastvinách, v sadech, zahradách, parcích a na dalších podobných místech.
V lesích se objevuje vzácně a většinou jen při okrajích cest. Objevuje se obvykle ve skupinách, vyskytuje se od nížin po podhorský stupeň a upřednostňuje neutrální či zásadité půdy.

Popis:
Klobouk: 40-100 mm široký, zprvu polokulovitý, později až ploše vyklenutý nebo mírně vmáčklý, hladký, bělavý,
v dospělosti někdy až bělavě našedlý.
Lupeny: 3-7 mm vysoké, odsedlé, poměrně husté, měkké, tenké, bělavé, brzy bělavě krémové, ve stáří
s narůžovělým nebo béžově načervenalým nádechem.
Třeň: 50-100(-130) x 8-15 mm velký, válcovitý, na bázi zřetelně hlízovitě rozšířený, rourkovitě dutý, poměrně křehký, hladký, bělavý, v dospělosti někdy našedlý či načervenale nahnědlý, opatřený bělavým blanitým prstenem.
Dužnina: Bílá, na řezu neměnná, s příjemnou houbovou vůní i chutí.
Výtrusný prach: Bílý.

Kuchyňské využití:
Uvádí se prozatím jako jedlá houba, ale podle nejnovějších poznatků může způsobovat zažívací obtíže!

Možnost záměny za jinou houbu:

Jedovaté houbyNejedlé nebo jedovaté houby se zdravotně prospěšnými látkami
pečárka zápašná (Agaricus xanthoderma):
- oba druhy od sebe rozlišíme především díky barvě lupenů. Bedla zardělá má lupeny bílé, zatímco všechny druhy pečárek je mají v závislosti na stáří plodnic narůžověle hnědé, hnědočerné nebo černé.
Smrtelně jedovaté houby
muchomůrka jízlivá (Amanita virosa):
- muchomůrku jízlivou odlišíme od bedly zardělé díky vejčitému tvaru mladých klobouků, šupinatému třeni, jinému prstenu a přítomností pochvy.
Smrtelně jedovaté houbyNejedlé nebo jedovaté houby se zdravotně prospěšnými látkami
muchomůrka zelená (Amanita phalloides):
- muchomůrku zelenou poznáme podle víceméně zeleného zbarvení klobouku, bělavých lupenů a nepřehlédnutelné bělavé pochvy, zatímco bedlu zardělou prozradí bílé plodnice s bělavými až bělavě krémovými lupeny a třeň bez přítomnosti pochvy.
Další možnost záměny:
- jedlá bedla zarudlá (Leucoagaricus subcretaceus) lišící se robustnějšími plodnicemi s jemně vláknitě šupinkatými klobouky a v dospělosti hnědnoucím třeněm.

- jedlá bedla červenolupenná (Leucoagaricus carneifolius), pro kterou jsou charakteristické hnědavě načervenalé lupeny dospělých plodnic.

- nejedlá a vzácná bedla malopochvá (Lepiota subvolvata) vytvářející drobnější plodnice s nahnědlým temenem klobouku a výraznější hlízou na bází třeně.

- bělavě zbarvené pečárky odlišující se narůžověle hnědými, později až hnědočernými lupeny.

Na všechny texty a fotografie na webu NaturAtlas.cz se vztahuje autorský zákon.
Bez souhlasu příslušného autora nelze texty ani fotografie jinde použít.