NaturAtlas.cz
 
Jedlé, nepříliš chutné houby

muchomůrka šedivka (Amanita excelsa)

Období růstu:
Květen - Listopad

Biotop a rozšíření:
Roste velice hojně v jehličnatých, řidčeji i listnatých lesích, zejména na kyselých půdách pod smrky. Objevuje se většinou jednotlivě a vyskytuje se od nížin až po horský stupeň.

Popis:
Klobouk: 50-120(-150) mm široký, zprvu polokulovitý, později vyklenutý, v dospělosti plochý, někdy až vmáčklý, s okrajem hladkým, v mládí spojeným s vrcholem třeně bílým blanitým velem.
Pokožka: Tenká, hladká, matná, bělavě šedá, popelavě šedá, šedohnědá až hnědá, na povrchu posetá drobnými bělavými, ve stáří až šedobělavými útržky vela.
Lupeny: 4-9 mm vysoké, zúženě připojené až volné, husté, tenké, jemně měkké, bělavé, na ostří jemně vločkaté.
Třeň: 60-120(-150) x 15-30 mm velký, válcovitý, v horní části zúžený na bázi často řepovitě nebo kyjovitě rozšířený, v mládí plný, v dospělosti někdy nepatrně rourkovitě dutý, na povrchu nad prstenem bělavý a rýhovaný, pod ním bělavě šedý až světle šedohnědý, hladký nebo jemně přitiskle šupinkatý.
Prsten: Zpočátku výrazný, v dospělosti někdy pomíjivý, směrem ke klobouku návlekovitě protažený, blanitý, bílý, na svrchní straně svisle rýhovaný, vespod jemně vločkatý.
Dužnina: Měkce masitá, v mládí bílá, pod pokožkou klobouku bělavě našedlá, při poranění nebo na perforovaných místech po delší době zrzavě hnědnoucí, s pachem po sklepu či syrových bramborách a zemitě nasládlou chutí.
Výtrusný prach: Bílý.

Kuchyňské využití:
Je jedlá, ale ke konzumaci se vzhledem k pachu dužniny příliš nedoporučuje. Většina houbařů ji v nouzi přidává do bramborové polévky.

Možnost záměny za jinou houbu:

Jedovaté houby
muchomůrka porfýrová (Amanita porphyria):
- muchomůrka porfýrová mívá nejčastěji šedohnědý klobouk s nafialovělým nádechem a má šedý prsten na třeni, zatímco klobouk muchomůrky šedivky je víceméně šedivý a prsten má bílý.
Záměna
Vzácné nebo chráněné houby
muchomůrka drsná (Amanita franchetii):
- liší se od sebe víceméně jiným zbarvením klobouků a zejména jinak zbarveným prstenem, který má muchomůrka drsná žlutě olemovaný, zatímco u muchomůrky šedivky je celý bílý.
Jedlé, velmi chutné houbyJedlé, za syrova jedovaté houbyJedlé léčivé houby - Obsahují zravotně prospěšné látky
muchomůrka růžovka (Amanita rubescens):
- v některých případech je poměrně obtížné oba druhy rozlišit. Liší se víceméně jiným zbarvením klobouku a dužniny, která je u muchomůrky růžovky zejména pod pokožkou klobouku a na bázi třeně narůžovělá, což u šedivky neplatí.
Smrtelně jedovaté houby
muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina):
- nejdůležitější rozlišovací znak představuje prsten, který je v případě muchomůrky tygrované hladký, zatímco muchomůrka šedivka jej má rýhovaný. Muchomůrka tygrovaná má navíc oble odsedlou hlízu, nad níž jsou obvykle dobře patrné 1-2 bělavé prstencovité pásky.
Záměna
Smrtelně jedovaté houby
muchomůrka tygrovaná jedlová (Amanita pantherina f. abietum):
- nejdůležitější rozlišovací znak představuje prsten, který je v případě muchomůrky tygrované jedlové hladký, zatímco muchomůrka šedivka jej má rýhovaný.
Vzácné nebo chráněné houbyJedlé, nepříliš chutné houby
muchomůrka šedivka bílá (Amanita excelsa f. alba):
- liší se od sebe pachem dužniny a zejména jiným zbarvením. Muchomůrka šedivka je zbarvená v šedých odstínech a vyznačuje se pachem po sklepu s bramborami, zatímco plodnice bílé formy jsou celistvě bílé a jejich pach je nenápadně zemitě ředkvový.

Na všechny texty a fotografie na webu NaturAtlas.cz se vztahuje autorský zákon.
Bez souhlasu příslušného autora nelze texty ani fotografie jinde použít.
Zásady Cookies