Období růstu:
Červenec - Listopad

Biotop a rozšíření:
Roste v kyselých jehličnatých lesích, zejména na mechatých stanovištích pod smrky a jedlemi. Vzácněji může vytvářet mykorhizu i s listnáči, například s buky, břízami nebo osikami. Objevuje se od nížin až po vysokohorský stupeň a upřednostňuje pahorkatiny.

Popis:
Klobouk: 40-80(-100) mm široký, zprvu široce kuželovitý, později vyklenutý až ploše rozložený, na povrchu lysý a hladký, nafialověle béžový, hnědý či šedohnědý, většinou pokrytý snadno oddělitelnými útržky šedofialového vela.
Lupeny: 3-7 mm vysoké, zúženě připojené až volné, měkké, poměrně husté, zpočátku spíše bělavé, později s béžovým nádechem.
Třeň: 60-150 x 7-35 mm velký, válcovitý, v mládí plný, v dospělosti často dutý, suchý, zprvu bělavý, později víceméně světle šedohnědě žíhaný, na bázi rozšířený, opatřený měkkou bělavě našedlou pochvou obalující výraznou polokulovitou hlízu a blanitým, na svrchní straně rýhovaným a světle šedým, na vnější straně hladkým a šedofialovým prstenem.
Dužnina: Bílá, pod pokožkou klobouku nafialověle šedá, na řezu neměnná, s nepříjemným pachem po starých bramborách a částečnou chutí po ředkvích.
Výtrusný prach: Bílý.

Kuchyňské využití:
Mezi muchomůrkami nalezneme nejjedovatější druhy hub a také proto k nim houbaři vzhlíží se značným respektem. Muchomůrka porfýrová sice nepatří k nejnebezpečnějším druhům, ale obsahuje toxin bufotenin, takže do košíku rozhodně nepatří. V souvislosti s touto houbou je dobré upozornit na potenciální nebezpečí otravy držitele některých starších atlasů, ve kterých byla muchomůrka porfýrová uváděna jako jedlá. Mykologie je věda, která se neustále vyvíjí a přináší samozřejmě nové poznatky. Pokud tedy chceme méně běžné houby využívat v kuchyni, měli bychom raději čerpat informace z nejnovějších atlasů.

Možnost záměny za jinou houbu: