muchomůrka ježohlavá (Amanita echinocephala)
Info: Popis druhu se připravuje
Období růstu:Biotop a rozšíření:
Popis:
Klobouk:
Lupeny:
Třeň:
Dužnina:
Výtrusný prach:
Kuchyňské využití:
Vliv na zdraví:
S muchomůrkou ježohlavou se v přírodě příliš často nepotkáme. Patří k poměrně vzácným houbám, které mají rády teplo, takže se objevuje nejčastěji v létě. Vyrůstá na prosluněných místech pod listnatými stromy, s oblibou pod lípami. Nalézt ji můžeme v parcích, na hřbitovech, podél cest nebo na okrajích lesů.
Stručný popis: K nejcharakterističtějším znakům této houby patří výrazné a snadno smytelné jehlanovité bradavky na klobouku, bělavé lupeny s nazelenalým nádechem a hlízovitý třeň bez pochvy, opatřený blanitým, na svrchní straně rýhovaným prstenem. Klobouk bývá obvykle bělavý až bělavě nahnědlý a může dorůst až do 13 cm, třeň je podobně zbarvený a ve spodní části bývá zdobený prstenovitými zónami. Plodnice jsou částečně cítit po jodoformu.
Zaměnit by se dala snad jen za muchomůrku šiškovitou, případně za velmi vzácnou muchomůrku Vittadiniho.
Využití:
Patří k nejedlým houbám, které bychom měli navíc chránit.
Možnost záměny za jinou houbu:
muchomůrka Vittadiniho (Amanita vittadinii):- muchomůrku ježohlavou zdobí na povrchu klobouku pyramidální bradavky, zatímco u muchomůrky Vittadiniho je klobouk vrostle vláknitě šupinatý. Oba druhy se liší také částečně jiným zbarvením lupenů a povrchem třeně.
muchomůrka šiškovitá (Amanita strobiliformis):- liší se od sebe především jiným povrchem klobouku a jinou barvou lupenů. Muchomůrku ježohlavou charakterizují jehlanovité bradavky na povrchu klobouku a jemný nazelenalý nádech v bělavých lupenech. Muchomůrka šiškovitá mívá lupeny bělavé až bělavě krémové a její povrch klobouku zdobí přitisklé bradavky.