Období růstu:
Červen - Listopad

Biotop a rozšíření:
Roste dosti hojně v listnatých i jehličnatých lesích, ale i při okrajích luk, na pastvinách, v parcích, alejích nebo zahradách. Objevuje se v mechu, trávě i listí a vyskytuje se od nížin až po horský stupeň na zásaditých, neutrálních či mírně kyselých půdách. Plodnice vyrůstají obvykle jednotlivě.

Popis:
Klobouk: 30-100 mm široký, zprvu vyklenutý s podvinutým okrajem, později rozložený, ve stáří vmáčký až prohloubený, na povrchu jemně sametový, suchý, matný, bělavý, bělavě našedlý až světle šedavě krémový.
Lupeny: Velmi nízké, připojené až krátce sbíhavé, husté, někdy vidlené, tenké, měkké, zprvu bělavé, později masově narůžovělé.
Třeň: 20-70 x 5-13 mm velký, válcovitý, uprostřed často zúžený, plný, vláknitě rýhovaný, bělavý až šedavě bělavý, na bázi jemně bělavě plstnatý.
Dužnina: Tlustě masitá, měkká, bělavá, na řezu neměnná, s výraznou vůní po hermelínu a moučnou chutí.
Výtrusný prach: Růžově nahnědlý.

Kuchyňské využití:
Jedlá.

Vliv na zdraví:
Obsahuje stejně jako většina jiných mechovek látky s významnými antibakteriálními účinky.

Zajímavost:
O této houbě se stejně jako v případě muchomůrky červené traduje, že vyrůstá často v blízkosti hřibu smrkového. Ve Francii houbaři hřiby zrovna nevyhledávají, což se ale nedá říct o mechovce obecné. Pokud v této zemi houbař narazí na hřib, kterému bude dělat společnost mechovka obecná, dopadne to většinou tak, že se obě houby rozloučí a v košíku skončí pouze mechovka. Francouzi ji totiž považují za jednu z nejchutnějších hub, přičemž někteří houbaři ji dokonce upřednostňují i před žampiony.

Možnost záměny za jinou houbu: