NaturAtlas.cz
 
Smrtelně jedovaté houbyNejedlé nebo jedovaté houby se zdravotně prospěšnými látkami

muchomůrka zelená (Amanita phalloides)

Období růstu:
Červen - Říjen

Biotop a rozšíření:
Roste hojně, jednotlivě i ve skupinách, zejména v listnatých či smíšených lesích pod duby, buky, habry, ale i jinými listnáči, vzácněji také na mechatých lokalitách pod smrky.
Vyskytuje se od nižších poloh po pahorkatiny.

Popis:
Klobouk: 50-120 mm široký, zprvu klenutý, později až téměř plochý, radiálně vláknitý, hladký a barevně dosti variabilní. Může být téměř čistě bílý (var. alba), světle, tmavě, či olivově zelený, žlutozelený nebo dokonce zelenohnědý.
Lupeny: 5-12 mm vysoké, volné, poměrně husté a trvale bílé.
Třeň: 70-180 x 15-35 mm velký, válcovitý, v mládí plný, v dospělosti někdy mírně dutý, nepříliš pevný, bělavý nebo zelenohnědě melírovaný, opatřený poměrně výrazným, bílým blanitým prstenem (může být hladký i rýhovaný) a nepřehlédnutelnou bělavou pochvou.
Dužnina: Bílá, pod pokožkou klobouku žlutozelená, s lahodnou chutí a nenápadnou, avšak poměrně příjemnou vůní, která při zasychání připomíná vůni medu.
Výtrusný prach: Bílý.

Kuchyňské využití:
Smrtelně jedovatá.

Důležité upozornění:
Pokud člověk zjistí, že pozřel muchomůrku zelenou, je nutné co nejdříve přivolat lékaře a vyvolat zvracení. K smrtelné otravě dospělého člověka stačí někdy pouze jedna jediná plodnice! Velké nebezpečí této houby tkví v pozdějších příznacích otravy, které se obvykle projevují, když už se jed vstřebává v organismu, zhruba po 8 hodinách od požití. K typickým příznakům patří únava, žaludeční nevolnost, průjem, bolest hlavy a mrazení. Tyto stavy se postupně zhoršují a dochází k dehydrataci organismu. Po 3 až 4 dnech nastává úleva a odeznění zvracení a průjmů. Brzy poté ovšem dochází k selhání jater a ledvin, postižený upadá do bezvědomí a svůj boj o život může bohužel občas i prohrát. V dnešní době se toto naštěstí neděje často, za což vděčíme lékařům a moderní vědě. V současné době již existují některé více či méně efektivní způsoby léčby, přičemž jednou z nejúčinnějších metod se jeví postup slovenského vědce a lékaře, profesora Svetozára Dluholuckého, který praktikuje léčbu pomocí vhodných infuzí a dokáže postiženého člověka zcela vyléčit, aniž by měl do budoucna nějaké trvalé následky.

Vliv na zdraví:
Přímé použití této houby je samozřejmě nesmyslné, nicméně kromě amanitinů a faloidinů obsahuje muchomůrka zelená i další cyklické peptidy, z nichž je nejvýznamnější antamanid, který vykazuje protirakovinný účinek in vitro i in vivo. Zajímavé je, že se antamanid váže na membránách na stejné struktuře jako amanitiny, a působí tak de facto jako protijed. Jedná se o stejný transportní systém, na nějž se váže imunosupresní cyklický peptid cyklosporin, který je nezbytným lékem při transplantacích orgánů a léčí i řadu autoimunitních chorob, jako je Crohnova nemoc, revmatoidní artritida nebo psoriáza.
Zdroj: Radomír Socha, Alexandr Jegorov - Encyklopedie léčivých hub, r. 2014

Možnost záměny za jinou houbu:

Záměna
Jedovaté houby
muchomůrka citronová (Amanita citrina):
- obě tyto muchomůrky mohou být někdy podobně zbarvené, rozlišit se ale dají poměrně snadno. Muchomůrku zelenou charakterizuje bělavá pochva (kalich smrti), zatímco muchomůrku citrónovou výrazná hlíza.
Jedlé houbyPotenciálně nebezpečné houby
bedla zardělá (Leucoagaricus leucothites):
- muchomůrku zelenou poznáme podle víceméně zeleného zbarvení klobouku, bělavých lupenů a nepřehlédnutelné bělavé pochvy, zatímco bedlu zardělou prozradí bílé plodnice s bělavými až bělavě krémovými lupeny a třeň bez přítomnosti pochvy.
Smrtelně jedovaté houby
muchomůrka jízlivá (Amanita virosa):
- muchomůrka jízlivá vyrůstá spíše ve vyšších polohách, její plodnice jsou téměř čistě bílé a vyznačují se velice tenkým jemným velem a šupinatým třeněm, zatímco muchomůrka zelená vyrůstá obvykle v nížinách, její plodnice jsou bílé a velum je kompaktnější.
Další možnost záměny:
- smrtelně jedovatá muchomůrka zelená bílá (Amanita phalloides var. alba), která se vyznačuje bílými plodnicemi.

- smrtelně jedovatá muchomůrka jarní (Amanita verna) lišící se spíše subtilnějšími, čistě bílými plodnicemi s vysoko posazeným prstenem na třeni.

- některé druhy pečárek odlišující se zprvu narůžovělými, později hnědými až černými lupeny a absencí pochvy na třeni.

Na všechny texty a fotografie na webu NaturAtlas.cz se vztahuje autorský zákon.
Bez souhlasu příslušného autora nelze texty ani fotografie jinde použít.
Zásady Cookies